Evropská komise vydala 14.7. tiskovou zprávu, ve které informuje o schválení spojení polských firem Orlen a Lotos. Převzetím Lotosu Orlenem se dostávají všechny polské rafinerie do jedněch rukou.
SČS proces schvalování nejen monitorovala, ale aktivně se do něj zapojila svými připomínkami. Historie procesu je k nahlédnutí zde
Je to podobný příběh jako před pár lety v Česku, kdy se stal Orlen jediným vlastníkem českých rafinerií.
Jaké vidíme rozdíly mezi těmito dvěma případy?
Ovládnutí všech českých rafinerií jedním vlastníkem bylo posuzováno pouze národním regulačním úřadem, zatímco v polském případě bylo konečné rozhodnutí postoupeno do Bruselu.
V Česku ovládl nový vlastník rafinerie bezvýhradně, v „polském“ řízení bylo zjištěno, že bezvýhradné ovládnutí rafinerií by mělo dopad na konkurenční prostředí a byla proto přijata omezující opatření, například:
- po převzetí rafinerie Lotos odprodat 30% podíl v rafinerii konkurenčnímu subjektu, ten bude mít právo na 50% podíl produkce benzínu a nafty a přístup ke skladovací infrastruktuře
- odprodat 9 skladů nezávislému operátorovi a zároveň postavit nový terminál na import leteckého paliva ve Štětíně a ten také předat do užívání konkurenčnímu subjektu
- uvolnit většinu kapacity v nezávislých skladech, která byla rezervována Lotosem
- odprodat 389 čerpacích stanic převzatých od Lotosu (to je cca 80% stávající sítě Lotos). Pro představu – v Polsku je asi 7.600 čerpaček, z toho Orlen provozuje asi 1.800, Lotos 500, největší zahraniční síť je BP s 575 pumpami. Největší nezávislou sítí je MOYA s 245 čerpačkami
- do Česka každoročně nabídnout až 80.000 tun leteckého paliva
- prodat dva závody na výrobu asfaltu a zásobovat je bitumenem / těžkými zbytky
Jistě lze argumentovat neporovnatelností trhů, ale… V Česku jsou sice distribuční terminály v rukou konkurenta / konkurentů, ale přístup k dovozovému zboží je díky logistickým nákladům problematický. Naproti tomu nemá Polsko na východě ani na západě žádné hory a ze severu je zcela otevřené přísunu zboží po moři. Pomineme-li tedy vlastnictví zásobovací infrastruktury (které je v Česku konkurenční a které je proto řešeno v polském případě rozhodnutím Komise), samotná dostupnost alternativních zdrojů je v případě Polska mnohem snazší.
Zdá se tedy, že Evropská komise učinila pro ochranu konkurenčního prostředí v Polsku mnohem více, než pro ochranu českého prostředí udělal před pár lety Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
